Markův víkend u táty

Předem vás chci upozornit, že jsem tento příběh psal v 6. třídě, mně se celkem líbí a chci se s vámi o něj podělit, tak se pohodlně usaďte a čtěte. :-)

Ve městě Brno žil 12letý chlapec Marek, od svých 7 let bydlel jenom s maminkou, protože se rodiče rozešli. Každý 3. víkend jezdil vlakem do Sobotína, byla to celkem dálka, ale ve vlaku to uteklo jako voda. Když jel vlakem za tatínkem, moc se k němu těšil, protože tam měl 3 nejlepší kamarády: Tomáše, Honzu a Matyho. Když se 27. srpna domluvil s kamarády, že se sejdou na místním hřišti v 15:00, tak se moc Matymu nechtělo, ale nakonec přece jenom odešel od mobilu a vyrazil na cestu. Marek se, jako správný kluk, šel zeptat táty, jestli může jít s kamarády ven, táta s tím souhlasil a Marek vyrazil na cestu.

Všichni dorazili na hřišti, jenom jediný Maty tady nebyl. Kluci už mu chtěli jít naproti, ale Maty nakonec přiběhl, celý uřícený a zpocený, Marek se ho hned zeptal: „Kde jsi byl takovou dobu? My jsme si mysleli, že jsi zase na mobilu a nechce se ti ven.“ A Maty mu udýchaně odpověděl: „Představ si, že jsem vyrazil na cestu a najednou, když jsem šel kolem domu číslo 660, jsem slyšel křik, tak jsem se tam šel podívat a najednou se přede mnou zatáhly žaluzie.“ „Tak proč jsi tak udýchaný a zpocený?“ „Protože jsem slyšel štěkat psa a otevírání dveří, tak jsem si myslel, že na mě chce zaútočit, a proto jsem utíkal.“ Když jim Maty dovyprávěl jeho zážitek z cesty na hřiště, tak se kluci rozhodovali, kam půjdou, a Tomáše napadlo: „Tak co byste řekli na to, kdybychom šli k domu číslo 660?“ Všichni se shodli, že tam půjdou. Tak celá banda pomalu vyrazila k domu.

Po chvilce k domu dorazili, Marek se hned šel opatrně podívat k oknu, jestli je pan Adamczyk doma. „Co to je za jméno?“ ptá se Honza. „Proč se tak směješ?“ ptá se tak zvědavě Tomáš. „Prej pan Adamczyk, to asi není Čech, že?“ „Ne, není, je to Polák, prý se sem před 65 lety přestěhoval, údajně kvůli tomu, že byl prý strašně ošklivý na ostatní a vůbec byl takový zvláštní.“ Mezitím Marek zjistil, že nikdo není doma, tak mohli jít dovnitř a prozkoumat to tam. Když prohledali první patro v domě se dvěma patry, zaslechli, že někdo odemknul dveře, a pan Adamczyk přišel se svým psem, kluci se okamžitě schovali – do skříně, pod postel a za dveře.

Pan Adamczyk zaslechl dýchání a v duchu si řekl: „Slyšel jsem to dýchání, a nebo se mi to jenom zdálo?“ Řekl si, že se mu to asi jenom zdálo, šel do obývacího pokoje a tam si pustil televizi, zrovna dávali jeho oblíbený pořad, tak si sednul a díval se, jeho pes si vlezl do boudy v druhém patře a usnul. Kluci mezitím vylezli z „úkrytů“ a snažili se dostat z domu ven zadními dveřmi. „Sakra, je zamčeno a nevidím tu žádný klíč,“ vyděšeně vykřikl Honza. Pan Adamczyk to nemohl přeslechnout a okamžitě se vydal ke dveřím, jeho pes ale pořád spal, takže šel k zadním dveřím sám, kluci se schovali za skříň, která byla špatně umístěná, a proto se tam všichni vešli. Když se schovali, pan Adamczyk zakřičel: „Haló! Je tady někdo? Přiznejte se, nebo volám policii!“

Kluci přemýšleli, jestli mají vylézt, nebo ne, všichni se rychle domluvili, že tedy vylezou a přiznají se. Pan Adamczyk řekl: „Ha, mám vás, a teď můžu zavolat policii!“ „NE! Pane Adamczyk, prosím, nevolejte policii, my vám to vysvětlíme,“ zakřičel Marek. „To jsem zvědavý, jak mi to vysvětlíte.“ Marek spustil: „Dobrá, začalo to tím, když jsme se dozvěděli, že v domě číslo 660 bydlí nějaký pán, který je z Polska a je nějaký divný, tak jsme se rozhodli, že to půjdeme prozkoumat, no, a takhle to dopadlo.“ Pan Adamczyk radostně zvolal: „Takže nejsem blázen! Já jsem si myslel, že mám halucinace! To se mi ulevilo. Tak, jak se domluvíme, mám zavolat policii nebo se domluvíme dohodou.“ „Dohodou, prosím, dohodou, my už to nikdy neuděláme, pomůžeme vám třeba se zahrádkou.“ „Hm… když mluvíte o té zahrádce, hodila by se mi pomoc.“ „Klidně vám pomůžeme, jenom prosím nevolejte policii,“ řekl Tomáš. „Tak zítra přijdete v 15:00 mi pomoct se zahrádkou?“ „Ano, pane Adamczyk, zítra v 15:00.“

Pan Adamczyk už pomalu šel, když v tom na něj Marek zavolal: „Jo, a pane Adamczyk, proč Maty slyšel křik, který vycházel z vašeho domu, a když se podíval dovnitř, zatáhly se před ním žaluzie?“ Pan Adamczyk šel zpátky a s úsměvem na tváři odpověděl: „Ten křik jsi slyšel, protože jsem si na televizi pustil můj oblíbený pořad kriminální policie, měl jsem to omylem nahlas, a s tím okem nevím, to jsem vážně já nebyl.“ Kluci se divili a byli vyděšeni, zeptali se pana Adamczyka: „Můžeme se jít podívat k tomu záhadnému oknu?“ Pan Adamczyk jim řekl: „Klidně se tam běžte podívat, kluci.“ Tak se kluci šli podívat k tomu záhadnému oknu a Honza celý vysmátý říká ostatním: „To není záhadné okno, ale jenom praskl řetízek, ten tu musí být už od dob krále klacka.“ „Takže záhada vyřešena,“ řekl spokojeně Marek. Marek se Tátovi radši nesvěřil, protože by z toho byl průšvih. Od té doby se pan Adamczyk úplně změnil.

Kluci šli další den pomoct panu Adamczykovi v 15:00 se zahrádkou. Tomáš furt remcal: „Ach jo, to je takovej opruz.“ Ostatní to nesli celkem v pohodě, protože pan Adamczyk byl doma u televize a byli tam sami. Po pár hodinách svou práci dodělali a pan Adamczyk jim za odměnu dal čokoládu, protože si uvědomil, že se choval k ostatním ošklivě a byl hodně nepříjemný… Nikdo se asi nikdy nedozví, proč se pan Adamczyk takhle změnil, navždy to pro kluky zůstane záhadou…

Článek byl převzat ze serveru Alík.cz

Napsal ekologický.